osmá třída

 

Osvícenství

Osvícenství bylo filozofické a intelektuální hnutí, které se rozvíjelo v Evropě během 18. století. V této době se filozofové a myslitelé snažili použít rozum a logiku kriticky zkoumat a přemýšlet o různých aspektech společnosti, včetně politiky, náboženství, morálky a vědy.

Osvícenství se snažilo ukončit dogmatické a autoritativní myšlení, které bylo dominantní v tehdejší společnosti, a namísto toho prosazovalo vědecké myšlení a rozum jako zdroj poznání a pravdy. Filozofové osvícenství se také snažili o reformy v různých oblastech společnosti, včetně vzdělání, práva a politiky.

Osvícenství tedy představovalo významné hnutí, které mělo vliv na další vývoj evropského myšlení a společnosti, a jeho vliv lze najít dodnes v mnoha aspektech moderního světa.

Anglická revoluce

Anglická revoluce byla série politických a sociálních událostí, které se odehrály v Anglii v 17. století. Revoluce vedla k občanské válce mezi královskými silami a parlamentními silami, které zvítězily a nakonec popravily krále Karla I. Tato událost položila základy pro vznik moderního parlamentního systému a ovlivnila mnoho aspektů anglické společnosti, včetně náboženských a ekonomických otázek.

Britské impérium

Byla to doba v dějinách Británie, kdy se Britská říše stala největší koloniální říší na světě. Během období 16. až 20. století Británie dobývala a kolonizovala značné části světa, včetně Severní Ameriky, Karibiku, Indie, Afriky a Austrálie. Britské impérium mělo obrovský vliv na světové dějiny a zanechalo trvalé stopy v kultuře, politice a ekonomice zemí, které byly součástí tohoto impéria. Nicméně, v důsledku válek, rozpadu impéria a dekolonizace v 20. století, dnes zůstává pouze malý zbytek Britského impéria.

 

Vznik USA

USA vznikly jako výsledek boje 13 britských kolonií v Severní Americe za nezávislost na Británii v letech 1775 až 1783. Významné události během této doby zahrnovaly Bitvu o Bunker Hill, Deklaraci nezávislosti a Bitvu u Yorktownu, kde britské síly kapitulovaly. Po uzavření mírové smlouvy byla nezávislost USA uznána a nová země se začala organizovat jako federativní republika. První Ústava Spojených států byla přijata v roce 1787 a George Washington se stal prvním prezidentem v roce 1789. Od té doby se Spojené státy staly jednou z nejmocnějších zemí světa s vlivem na mnoho oblastí, včetně politiky, kultury a ekonomiky.

 

Prusko v 18. století

V 18. století Prusko, jedno z německých knížectví, prošlo pozoruhodným vzestupem a stalo se jedním z nejmocnějších států Evropy. Významnou osobností, která k tomuto vzestupu přispěla, byl Fridrich II. Veliký, který vládl v letech 1740 až 1786. Jeho reformy armády a hospodářství, včetně zrušení poddanství a povzbuzení průmyslu a zemědělství, položily základy pro rozvoj Pruska jako mocnosti.

Pruská armáda byla považována za nejmodernější v Evropě, s efektivními vojenskými taktikami a disciplínou. Tato vojenská síla umožnila Prusku úspěšně bojovat v několika válkách, včetně sedmileté války, během které se Prusko stalo jednou z nejvýznamnějších sil na kontinentě.

V průběhu 18. století se Prusko také stalo významným kulturním centrem, zejména v oblasti literatury, filozofie a hudby. Mnoho významných osobností té doby, jako například Immanuel Kant, Johann Wolfgang von Goethe a Johann Sebastian Bach, bylo spojeno s Pruskem.

Celkově lze tedy říci, že vzestup Pruska v 18. století byl výsledkem řady faktorů, včetně reform Fridricha II. Velikého, modernizace armády, úspěšných válek a kulturního rozkvětu. Pruský vzestup se stal významným faktorem evropských dějin a ovlivnil mnoho oblastí, včetně politiky, kultury a hospodářství.

 

Habsburská monarchie za vlády Marie Terezie a Josefa II.

Habsburská monarchie byla jednou z nejvýznamnějších a nejmocnějších monarchií v Evropě v 18. století. Za vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II. prošla řada významných změn a reforem.

Marie Terezie se snažila modernizovat a centralizovat monarchii, aby zajistila její stabilitu a upevnila vládu Habsburků. Během její vlády byly zavedeny reformy v oblasti správy, financí, vzdělávání a soudnictví, které měly za cíl zlepšit životní podmínky obyvatelstva. Také se snažila podpořit hospodářský rozvoj a podporu průmyslu, obchodu a zemědělství.

Po smrti Marie Terezie nastoupil na trůn její syn, Josef II., který pokračoval v modernizaci monarchie. Jeho reformy byly však mnohem radikálnější a často byly kritizovány jako příliš rychlé a neuvážené. Josef II. například zrušil poddanství a zavedl rovnost před zákonem, podporoval náboženskou toleranci a reformoval vzdělávání. Navzdory těmto reformám byl však Josefův panovnický styl považován za příliš autoritářský a jeho reformy často narazily na odpor a neúspěch.

Habsburská monarchie za vlády Marie Terezie a Josefa II. byla tedy charakterizována snahou o modernizaci a centralizaci vlády, zlepšení hospodářských podmínek a reformy ve vzdělání a spravedlnosti. Tyto reformy však nebyly vždy úspěšné a některé z nich byly kritizovány jako příliš rychlé a neuvážené.

 

Velká francouzská revoluce

Velká francouzská revoluce byla historickým obdobím, které začalo v roce 1789 a trvalo asi deset let. Během této doby Francouzi svrhli absolutistický režim, který vládl Francii po staletí. Revoluce měla velký vliv na celou Evropu a přinesla řadu politických, společenských a hospodářských změn.

Revolutionáři se snažili prosadit ideály osvícenství, jako jsou svoboda, rovnost a bratrství. Byli to především buržoazní vrstvy, které měly pocit, že absolutistický režim brzdí jejich ekonomický a společenský rozvoj. Mezi klíčové momenty revoluce patří pád Bastily, zrušení feudálních privilegií a prohlášení lidských práv.

Francouzská revoluce měla také významné dopady na Evropu. Války revoluční Francie s ostatními evropskými mocnostmi vedly k rozšíření ideálů revoluce a ke změnám v politické mapě Evropy. Po skončení revoluce v roce 1799 nastoupil na trůn Napoleon Bonaparte, který pokračoval v prosazování ideálů revoluce, ale zároveň se snažil obnovit moc francouzské monarchie.

Celkově lze říci, že Velká francouzská revoluce měla hluboký vliv na politickou, společenskou a kulturní sféru nejen v samotné Francii, ale i v celé Evropě. Jednalo se o období, které změnilo světové dějiny a ovlivnilo další vývoj politických a společenských systémů a idejí v následujících staletích.

Napoleon Bonaparte

Napoleon Bonaparte byl francouzský generál, státník a císař, který se narodil na Korsice v roce 1769 a zemřel na Svaté Heleně v roce 1821. Významně ovlivnil evropskou historii v průběhu 19. století, zejména svými vojenskými a politickými akcemi.

Napoleonova vojenská kariéra zahrnovala mnoho bitev a vítězství, ale některé z nich jsou považovány za jeho největší:

  1. Bitva u Slavkova (Austerlitz) (1805) – Napoleonova nejslavnější bitva, v níž porazil spojené rakousko-ruské vojsko a upevnil svou pozici největšího evropského mocnáře.
  2. Bitva u Borodina (1812) – Největší a nejkrvavější bitva napoleonských válek, v níž Napoleonova armáda porazila ruskou armádu, ale ztratila více než 30 000 mužů.
  3. Bitva u Lipska (1813) – Napoleonova největší porážka, v níž se spojené pruské, rakouské a ruské vojsko střetlo s francouzskou armádou a porazilo ji.
  4. Bitva u Waterloo (1815) – Poslední bitva Napoleonských válek, v níž byl Napoleon definitivně poražen britským a pruským vojskem.

 

První průmyslová revoluce

První průmyslová revoluce byla období prudkého rozvoje průmyslu v západní Evropě a Severní Americe v 18. a 19. století. Během této doby docházelo k masovému přechodu od ruční výroby k strojové výrobě a mechanizaci všech oblastí hospodářství, včetně textilního průmyslu, zpracování kovů a těžby uhlí.

Hlavní příčiny první průmyslové revoluce byly technologické inovace, jako například zdokonalení parního stroje, který umožnil využití parní energie k pohonu strojů. Tento vynález umožnil výrobu většího množství zboží za kratší dobu a s menším množstvím lidské práce.

Dalšími faktory, které podpořily průmyslovou revoluci, byly urbanizace a zlepšení dopravní infrastruktury, jako například stavba železničních tratí a lodních kanálů, které umožnily efektivnější přepravu zboží.

První průmyslová revoluce měla významné důsledky pro hospodářský a společenský vývoj západní Evropy a Severní Ameriky. Docházelo k výraznému zlepšení životní úrovně a průmyslová výroba se stala hlavním zdrojem ekonomického růstu a prosperity. Nicméně, průmyslová revoluce také znamenala ztrátu pracovních míst v ruční výrobě a vedla ke vzniku nových sociálních problémů, jako byla například chudoba a nerovnoměrné rozdělení bohatství.

 

Národní osvobozenecké hnutí v Evropě v 18. a 19. století

Národní osvobozenecké hnutí v Evropě v 18. a 19. století bylo souhrnným označením pro různé politické a kulturní hnutí, která usilovala o osvobození svého národa od cizí nadvlády a vytvoření samostatného státu. Tyto snahy byly motivovány nejen touhou po svobodě a nezávislosti, ale také kulturními, jazykovými a náboženskými rozdíly mezi různými národy.

Mezi nejvýznamnější národní osvobozenecká hnutí v této době patří například hnutí italské, německé, polské, maďarské a irské. Tyto hnutí se často spojovala s politickými stranami, organizacemi a revolučními skupinami a používala různé metody, jako například politické demonstrace, boj za práva menšin a ozbrojené povstání, aby dosáhly svých cílů.

Výsledkem těchto národních osvobozeneckých hnutí bylo vytvoření nových nezávislých států a změny hranic v Evropě. Například v Itálii, Německu došlo k vzniku nových národních států. Nicméně, tyto procesy někdy vedly k rozpadu a destabilizaci existujících velkých státních útvarů, což mohlo mít i negativní důsledky, jako byly konflikty a války.

Národnostní hnutí v Čechách v 18. a 19. století

V 18. a 19. století se národní hnutí v Čechách projevovalo jako snaha o zachování a posílení českého národního uvědomění a kultury v době, kdy byla česká společnost pod silným vlivem německé kultury a nadvlády. Toto národní uvědomění bylo silně propojeno s kulturním a jazykovým hnutím, které mělo za cíl obnovit a rozvinout českou kulturu a jazyk.

V této době se objevily nové spisovatelské a umělecké směry, vzniklo tzv. Národní obrození, které mělo za cíl povzbudit český jazyk a kulturu. Kromě toho se objevily také společenské organizace a spolky, které se snažily podpořit českou kulturu a jazyk, například Matice česká, která vydávala českou literaturu a starala se o rozvoj české kultury.

Dalším projevem národního hnutí v Čechách byla snaha o politickou nezávislost na Habsburské monarchii a ochranu českých práv a svobod. Tato snaha vedla k vzniku různých politických stran a organizací, které se snažily prosazovat české zájmy v rámci rakouského státu.

Národní hnutí v Čechách v 18. a 19. století mělo významný vliv na rozvoj české kultury, literatury a jazyka a pomohlo upevnit české národní uvědomění a identitu v době, kdy byla česká společnost pod silným vlivem německé kultury a nadvlády.

Rok 1848 v Habsburské monarchii

Revoluční rok 1848 v Habsburské monarchii byl obdobím velkých společenských a politických změn, které vedly k narušení stability a autority monarchie. V březnu 1848 vypuklo v Rakousku a dalších částech monarchie povstání, které vycházelo z požadavků na demokratizaci a liberální reformy. Po celé monarchii docházelo k masovým demonstracím, stávkám a bojům.

V Praze se konala Velká lidová slavnost, která se stala startovacím bodem pro celou řadu dalších bouřlivých událostí. Studenti a další příznivci vystoupili s požadavky na demokratizaci a jazykovou rovnoprávnost. Tyto protesty vyvrcholily 12. června 1848 vypuknutím Pražského povstání, během něhož se podařilo Prahu osvobodit od habsburského vojska a vytvořit provizorní vládu.

V dalších částech monarchie se také odehrávaly významné události, jako například Vídeňské povstání v dubnu 1848, kde byla vytvořena provizorní vláda a prohlášena nová ústava, a také Maďarská revoluce, která se stala významným momentem v dějinách Maďarska.

Nicméně, habsburská monarchie reagovala na tyto události silou a agresivitou. V průběhu roku se monarchii podařilo obnovit kontrolu nad většinou území a potlačit povstání, avšak za cenu mnoha obětí a krveprolití. Následně se monarchie zaměřila na potlačení demokratických požadavků a na obnovu své autority a stability. Revoluční rok 1848 tak sice přinesl mnoho nadějí a změn, ale také ukázal násilnou reakci autoritářského režimu na demokratické požadavky a zájmy obyčejných lidí.

Rok 1848 v Německu, Itálii a Francii

Rok 1848 byl ve většině západoevropských zemí významným obdobím sociálních a politických změn, které se projevily různými způsoby.

V Německu byl rok 1848 poznamenán vlnou revolucí a povstání, která vedla k požadavkům na sjednocení Německa a demokratizaci země. V březnu 1848 vypuklo povstání v Berlíně a v dalších německých městech, které požadovalo zavedení ústavy a sjednocení Německa. Následovalo svolání Národního shromáždění ve Frankfurtu, které se pokusilo vytvořit demokratickou ústavu a sjednotit Německo. Nicméně, po několika měsících se povstání začala potlačovat a německé státy se vrátily ke svým starým strukturám.

V Itálii se události roku 1848 projevily jako tzv. Risorgimento, tedy jako období boje za sjednocení Itálie. V lednu 1848 vypuklo v Miláně povstání proti rakouské nadvládě, které bylo brzy následováno dalšími povstáními v italských městech. Tyto události vedly k vzniku Římské republiky, avšak po několika měsících byla tato republika potlačena rakouským vojskem a monarchie obnovila svou kontrolu nad Itálií.

Ve Francii byly události roku 1848 poznamenány revolucí, která vedla k pádu krále Ludvíka Filipa a vzniku Druhé Francouzské republiky. V únoru 1848 vypukly v Paříži bouře a povstání, které měly za následek abdikaci krále a vznik republiky. Následovaly volby, ve kterých zvítězili liberálové a republikáni, avšak později došlo k rozkolu mezi těmito skupinami a republikánská vláda byla zcela zlikvidována v prosinci 1851, kdy se stal prezidentem republiky Louis Napoleon Bonaparte, pozdější císař Napoleon III.

Celkově lze říci, že rok 1848 byl v západní Evropě obdobím velkých společenských a politických změn, které vedly k požadavkům na větší svobodu a demokracii. Nicméně, tyto změny se projevily později.

 

Emancipace žen

Emancipace žen je proces osvobození žen od tradičních genderových rolí a omezení, které jim byly historicky přisuzovány. Tento proces začal v 19. století a pokračoval až do 20. století. Během tohoto období ženy dosáhly mnoha úspěchů v oblasti politiky, vzdělání a zaměstnanosti.

V 19. století byla většina žen považována za druhořadé občany. Měly velmi omezený přístup k vzdělání a zaměstnání, nemohly volit a nemohly zastávat veřejné funkce. Ženy byly vnímány jako slabé a zranitelné bytosti, které potřebovaly ochranu a podporu mužů.

Emancipace žen začala v 19. století s hnutím sufražetek, které bojovaly za právo žen volit a být voleny. Sufragetky požadovaly rovnoprávnost žen a mužů a odmítaly tradiční genderové role, které ženy omezovaly v jejich osobním a profesionálním životě.

V roce 1893 byly ženám v Novém Zélandu uděleny volební práva. Další země následovaly a postupně se rozšiřovalo volební právo žen po celém světě. V roce 1918 získaly ženy v Británii a Irsku volební právo. Ve Spojených státech byly ženám uděleny volební práva v roce 1920.

Učební texty naleznete zde:  práva žen

České země od roku 1848 do roku 1918

Období od roku 1848 do roku 1918 bylo v českých zemích poznamenáno významnými sociálními, politickými a kulturními změnami, které měly velký vliv na vývoj české společnosti.

Po roce 1848 se rozvíjel v českých zemích proces národního obrození, který měl za cíl obnovit a posílit českou kulturu, jazyk a tradice. V této době vznikly různé spolky a organizace, jako například Národní muzeum, Národní divadlo, Sokol, Společnost pro vydávání českých spisů či Jednota pro povznesení vzdělanosti mezi lidem. Kromě toho došlo k rozvoji českého školství a vzniku českých vysokých škol.

V období od 1861 do 1914 probíhal rychlý průmyslový a hospodářský rozvoj, který umožnil českým zemím stát se jednou z nejrozvinutějších oblastí Rakouska-Uherska. Tento rozvoj byl podpořen také vznikem průmyslových velmocí, jako například firmy Škoda, která se stala jedním z největších evropských výrobců zbraní.

Politický vývoj v českých zemích byl v tomto období složitý. Po roce 1848 došlo ke zrušení roboty a k posílení obecného volebního práva. Nicméně, politické zastoupení českých zemí v rakouském parlamentu bylo stále velmi omezené. Po vzniku Rakousko-Uherska v roce 1867 došlo ke vzniku tzv. duálního systému, kterým se země staly součástí nového státu. Čeští politici v této době bojovali o větší politickou autonomii a o uznání češtiny jako státního jazyka, avšak jejich požadavky byly často ignorovány.

V průběhu 20. století došlo k nárůstu nacionalistických a politických napětí v celém Rakousku-Uhersku, což vyústilo v první světovou válku. Po jejím skončení došlo k rozpadu Rakousko-Uherska a vzniku nových států, včetně Československa. V roce 1918 byla vyhlášena nezávislost Československa a většina českých zemí se stala součástí nové země.

Velká Británie a Francie v druhé polovině 19. století

Ve druhé polovině 19. století prošly Velká Británie a Francie významnými změnami a vývojem na politické, hospodářské a kulturní úrovni.

Ve Velké Británii bylo období druhé poloviny 19. století charakterizováno rozsáhlými změnami v průmyslu, dopravě a urbanizaci. Průmyslová revoluce získala na intenzitě, byla rozšířena do dalších oblastí průmyslu, jako je textilní, těžební a potravinářský průmysl. Rozvíjela se také dopravní infrastruktura, zejména železnice, které umožnily rozvoj průmyslu a rychlé přepravy zboží. Urbanizace způsobila rychlý nárůst městského obyvatelstva, což přineslo výzvy, jako byla hygienická a sociální situace ve slumech.

Ve Francii bylo v 60. letech 19. století dosaženo politické stability a vytvořen silný a jednotný stát. Vnitřní reformy byly realizovány na poli hospodářském a sociálním, včetně zavádění moderních technologií, výstavby silnic a kanálů, zlepšení školství a zdravotnictví, rozšíření demokracie a zavedení republikánského režimu. Francie se také stala jednou z velmocí v Evropě a zahraniční politika se zaměřila na koloniální expanzi.

V obou zemích probíhaly také kulturní změny a intelektuální revoluce, kdy se objevili noví myslitelé, umělci a spisovatelé, kteří kritizovali tradiční hodnoty a umělecké směry a usilovali o novou formu expresivního a individualistického umění.

Sjednocení Německa a Itálie

Sjednocení Německa a Itálie bylo významným politickým a historickým procesem, který se odehrál v 19. století.

Sjednocení Itálie začalo v roce 1815 po Vídeňském kongresu, kdy byla Itálie rozdělena na mnoho menších států. Proces sjednocení se však značně zpozdil kvůli rozdílným zájmům jednotlivých států a církve. V roce 1848 vypuklo v Itálii revoluční hnutí, které však bylo potlačeno. Sjednocení nakonec nastalo v roce 1861 pod vedením sardinského krále Viktora Emanuela II. a premiéra Camilla Cavoura. Sjednocení Itálie bylo dokončeno po ovládnutí Říma a jeho okolí v roce 1870.

Sjednocení Německa začalo po roce 1815, kdy byla Německá říše rozdělena na mnoho menších států. V roce 1848 vypuklo v Německu revoluční hnutí, které však nebylo úspěšné. V roce 1862 se stal pruský král Vilém I. pruským ministerským předsedou a jmenoval na tuto pozici Otto von Bismarcka. Bismarck se snažil sjednotit Německo silou a v roce 1864 se podařilo anektovat Šlesvicko-Holštýnsko. Následovaly války s Dánskem, Rakouskem a Francií, které Prusku umožnily získat kontrolu nad většinou německých států. Sjednocení Německa bylo dokončeno v roce 1871 po vytvoření Německé říše pod vedením Viléma I. a kancléře Bismarcka.

Oba procesy sjednocení byly podobné v tom, že se soustředily na sjednocení menších států a vytvoření silného státu s jednotnou vládou a hospodářstvím. Tyto procesy měly vliv na celou Evropu a ukázaly, že nacionalismus a touha po jednotě mohou vést k velkým politickým změnám.

Vzestup Japonska a USA v 19. století

V 19. století se USA a Japonsko staly důležitými hráči v mezinárodní politice a obchodě.

USA se rozrostly a staly se velkou mocností díky svému územnímu rozšíření, industrializaci a obchodu. Během 19. století získaly USA nová území, včetně Aljašky a Portorika, a připojily se k nim i Havaj a Guam. Během občanské války (1861-1865) se USA upevnily jako federace a posílily svou pozici jako významný producent a vývozce zboží.

Japonsko se také rychle rozvíjelo v průběhu 19. století a pod vedením císaře Meijiho prošlo rychlou modernizací. Japonsko získalo technologický a vojenský náskok nad svými sousedy a začalo si rozšiřovat území. Japonsko porazilo Čínu v první sino-japonské válce (1894-1895) a Rusko v rusko-japonské válce (1904-1905) a stalo se první asijskou mocností, která porazila západní mocnost ve válce.

Jak USA, tak i Japonsko se v 19. století staly významnými hráči na světové scéně a ovlivnily mezinárodní politiku a obchodování.

Kolonialismus

Kolonialismus je politický, ekonomický a kulturní systém, ve kterém jedna země (koloniální mocnost) ovládá, spravuje a využívá území a obyvatelstvo jiné země (kolonie) za účelem získání zdrojů a moci.

Příklady kolonialismu jsou:

  • Britská říše: Velká Británie vlastnila kolonie po celém světě, včetně Indie, Austrálie, Kanady, Jižní Afriky a Nového Zélandu. Britská říše se rozšířila díky dobývání a politickému vlivu, který umožnil využití zdrojů a lidí na území kolonií.
  • Francouzská říše: Francie vlastnila kolonie po celém světě, včetně Alžíru, Indočíny, Kanady a Karibiku. Francie se stala významnou koloniální mocností v 19. století díky svým obchodním zájmům a strategickým místům.
  • Nizozemské kolonie: Nizozemsko vlastnilo kolonie v Asii, Africe a Jižní Americe, včetně Indonésie, Surinamu a Jihoafrické republiky. Nizozemské kolonie byly založeny pro obchodní a ekonomické účely.

Tyto koloniální mocnosti využívaly svou nadvládu nad koloniemi k získávání přírodních zdrojů, vytváření obchodních sítí a upevňování svého postavení na světové scéně. Kolonialismus měl výrazný vliv na kulturu, politiku a hospodářství kolonií, které byly nuceny přijímat západní kulturu a způsob života.

Válečné konflikty druhé poloviny 19. století

V druhé polovině 19. století proběhlo několik významných válečných konfliktů, z nichž některé měly zásadní dopad na mezinárodní situaci. Některé z nejvýznamnějších válečných konfliktů druhé poloviny 19. století jsou:

  1. Americká občanská válka (1861-1865): Válka mezi Severem a Jihem Spojených států amerických, v níž se bojovalo o otázku otroctví a státoprávních práv. Vítězství Severu vedlo ke konci otroctví a k posílení jednoty Spojených států.
  2. Prusko-rakouská válka (1866): Válka mezi Pruskem a Rakouskem o vliv v německých zemích. Prusko vyhrálo a stalo se nezpochybnitelným lídrem sjednoceného Německa.
  3. Rusko-turecká válka (1877-1878): Válka mezi Ruskem a Osmanskou říší o kontrolu nad Balkánem. Rusko zvítězilo a podpořilo vznik samostatného Bulharska.
  4. První čínsko-japonská válka (1894-1895): Válka mezi Japonskem a Čínou o kontrolu nad Korejským poloostrovem. Japonsko zvítězilo a stalo se mocností v Asii.

První světová válka

První světová válka (1914-1918) byla globálním konfliktem, který se odehrál především v Evropě, ale také v Asii, Africe a na moři. Tento konflikt byl způsoben řadou politických, hospodářských a sociálních faktorů, včetně vzrůstající národnostního napětí, militarismu a ekonomického rivalství mezi evropskými mocnostmi.

Příčiny

Příčin první světové války bylo několik, zahrnující politické, hospodářské a sociální faktory. Mezi hlavní příčiny patří:

  1. Systém spojeneckých a protichůdných smluv mezi evropskými mocnostmi, který vedl k vzniku dvou protichůdných vojenských bloků: Trojspolek (Německo, Rakousko-Uhersko, Osmanská říše, původně Itálie) a Dohoda (Francie, Anglie, Rusko, později Itálie)
  2. Nárůst národnostního a politického napětí v Evropě, zejména v důsledku hospodářských a sociálních změn v 19. století, které vedly k růstu nacionalismu a imperialismu.
  3. Závod ve zbrojení a militarismus, které vedly ke stavbě velkých armád a moderních zbraní.
  4. Konflikty a spory o území a kontrolu nad koloniemi a hospodářskými zónami v Asii a Africe.
  5. Neshody a rivalita mezi evropskými velmocemi v oblasti hospodářských a obchodních zájmů.
  6. Vražda rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda v Sarajevu v roce 1914, která se stala záminkou pro vypuknutí války.

Průběh

Hlavními evropskými frontami byly:

  1. Západní fronta: Tato fronta se táhla přes severní Francii a Belgii a byla největší a nejvýznamnější frontou války. Zde se konaly největší bitvy války, jako bitva u Verdunu, bitva na Sommě a bitva u Yper. Výsledkem této fronty bylo zničení německé armády a porážka Německa v roce 1918.
  2. Východní fronta: Tato fronta se táhla přes Rusko a Rakousko-Uhersko a byla méně intenzivní než západní fronta. Zde se odehrávaly bitvy, jako bitva u Tannenbergu a bitva na Galické pláni. Tato fronta skončila v roce 1917, když se Rusko vzdalo války.
  3. Jižní fronta: Tato fronta se táhla přes Itálii a Rakousko-Uhersko a byla méně intenzivní než západní fronta. Zde se odehrála bitva u Caporetta a bitva na řece Piavě. Výsledkem této fronty bylo vítězství Itálie a porážka Rakousko-Uherska v roce 1918.
  4. Balkánská fronta: Tato fronta se táhla přes Balkán a byla méně intenzivní než ostatní fronty. Zde se odehrála bitva u Gallipoli a bitva na Soluňské frontě. Výsledkem této fronty bylo vítězství spojenců a porážka Bulharska a Osmanské říše v roce 1918.

Důsledky

První světová válka měla obrovské důsledky jak na politické, hospodářské, tak i sociální úrovni. Mezi hlavní důsledky patří:

  1. Ztráty na životech: V první světové válce zemřelo odhadem 10 milionů vojáků a 7 milionů civilistů, což mělo obrovský dopad na rodiny a společnosti.
  2. Ekonomické důsledky: Válka způsobila obrovské ekonomické ztráty, včetně zničení infrastruktury a průmyslu v mnoha zemích. To mělo vliv na celosvětovou ekonomiku a vedlo ke krizi v období mezi válkou a hospodářskou depresí v 30. letech.
  3. Politické změny: Válka vedla k rozpadu řady velkých imperií, jako Rakousko-Uherska, Německa a Osmanské říše. Vznikly nové státy, jako je Československo, Polsko a Jugoslávie, což mělo vliv na politické a národnostní změny v Evropě.
  4. Sociální důsledky: Válka měla vliv na společnost jako celek a vedla k řadě sociálních změn, jako například zvýšení práv žen, rozvoj dělnických hnutí a nárůst nacionalismu.
  5. Vznik Společnosti národů: Po válce byla vytvořena Společnost národů, mezinárodní organizace, která měla pomoci udržovat mír a řešit mezinárodní spory.
  6. Příprava na druhou světovou válku: Válka položila základy pro vznik druhé světové války, zejména s ohledem na následující politické a hospodářské změny a následný nárůst nacionalismu a fašismu v některých zemích.

Bojiště mimo Evropu

Afrika: V Evropě bojovaly koloniální armády z různých zemí, a to se samozřejmě projevilo i v koloniálních zemích. Německé kolonie v Africe byly napadnuty britskými a francouzskými jednotkami a byly obsazeny během prvního roku války.

Asie: V Asii se hlavně vedly boje mezi Japonskem a Německem. Japonsko se spojilo s Velkou Británií a Spojenými státy a v roce 1914 obsadilo německou kolonii v Číně a následně se dostalo do konfliktu s Německem o kontrolu nad Pacifikem.

Tichomoří: V Tichomoří se bojovalo zejména mezi Japonskem a Německem, které měly své kolonie v této oblasti. Japonská flotila obsadila několik německých kolonií a následně se střetla s německou flotilou v bitvě u Falklandských ostrovů.

Blízký východ: V této oblasti probíhala válka mezi Osmanskou říší na jedné straně a britskými a francouzskými jednotkami na straně druhé. Britové a Francouzi chtěli ovládnout strategické oblasti, jako je Suezský průplav a ropné zdroje na Blízkém východě.

Celkově lze říci, že válka mimo Evropu nebyla tak intenzivní jako na evropských frontách, ale přesto měla významné dopady na historii těchto oblastí. V mnoha případech také vedla ke změnám v koloniálním uspořádání a oslabení koloniálních mocností.

Bolševická revoluce

Bolševická revoluce v Rusku, známá také jako Říjnová revoluce, byla politická a sociální revoluce, která se odehrála v roce 1917 v Rusku. Revoluce byla vedená bolševiky, komunistickou stranou vedenou Vladimir Leninem, a vedla k založení první socialistické republiky na světě – Sovětského svazu.

Před Říjnovou revolucí v roce 1917 existoval v Rusku dlouhodobý a vzrůstající konflikt mezi vládnoucí monarchií a sociálními a politickými silami, které usilovaly o větší svobodu a rovnost. Bolševici se v tomto konfliktu snažili převzít kontrolu nad vládou a postavit Rusko na cestu k socialistické revoluci.

V říjnu 1917 bolševici provedli ozbrojený převrat v Petrohradě a převzali kontrolu nad vládou. V následujících měsících vyhlásili novou socialistickou republiku, rozpustili parlament a zahájili program socialistických reforem, jako byla znárodnění průmyslu a pozemková reforma.

Bolševická revoluce v Rusku měla obrovský vliv na celosvětovou politiku a historii 20. století. Vedla k vzniku první socialistické republiky na světě a ovlivnila vývoj komunistického hnutí po celém světě.

Vznik Československa

Československo bylo vyhlášeno 28. 10. 1918 jako samostatný stát na území bývalého Rakousko-Uherska. Vznik Československa byl výsledkem kombinace vnitropolitického a mezinárodního vývoje.

Vnitropolitickým faktorem byly snahy českých a slovenských národních hnutí o vytvoření samostatného národního státu. Tyto snahy byly podporovány různými politickými stranami a organizacemi, a to jak v rámci Rakouska-Uherska, tak i v zahraničí.

Mezinárodní faktory zahrnovaly vznik nových států na území bývalého Rakouska-Uherska po první světové válce, včetně Polska, Maďarska a Jugoslávie, a také rozhodnutí spojeneckých mocností o osudu území bývalého Rakouska-Uherska. Tyto mocnosti podporovaly myšlenku vytvoření samostatného Československa jako stabilního a demokratického státu v srdci Evropy.

V roce 1918, po rozpadu Rakousko-Uherska, vyhlásili představitelé českého a slovenského národního hnutí nezávislý stát Československo. Prvním prezidentem se stal Tomáš Garrigue Masaryk, který získal mezinárodní uznání pro nový stát a usiloval o jeho demokratizaci a modernizaci.

V následujících letech Československo bojovalo s řadou vnitřních i zahraničních výzev, včetně hospodářských potíží, rozdílů mezi českým a slovenským národním hnutím a německou a maďarskou menšinou na území státu.

Zakladatelé Československa

Vznik Československa byl výsledkem celé řady politických aktivit a iniciativ několika významných českých a slovenských politiků a osobností, kteří usilovali o vytvoření samostatného státu.

Z české strany lze jmenovat například Tomáše Garrigua Masaryka, který byl hlavním představitelem českého národního hnutí a později se stal prvním prezidentem Československa. Masaryk usiloval o demokratizaci a modernizaci nového státu a byl významnou osobností i v mezinárodním kontextu.

Další významnou osobností byl Edvard Beneš, který byl Masarykovým spolupracovníkem a později v letech 1935 až 1938 sám prezidentem Československa. Beneš se také aktivně podílel na diplomatické snaze o vytvoření samostatného státu a byl jedním z hlavních architektů Versailleského systému po první světové válce.

Ze slovenské strany byl jednou z významných osobností Milan Rastislav Štefánik, slovenský astronom, voják a politik, který sehrál klíčovou roli při prosazování myšlenky samostatného Československa v mezinárodním kontextu.

První političtí představitelé Československa

První političtí představitelé Československa byli zvoleni po vzniku nového státu v roce 1918. Prvním prezidentem byl zvolen Tomáš Garrigue Masaryk, který byl v té době již významnou osobností českého národního hnutí. Masaryk byl prezidentem až do roku 1935.

Prvním premiérem Československa se stal Karel Kramář, který byl jedním z vůdců českého politického hnutí a předsedou vlády v letech 1918-1919. Mezi další významné politiky prvních let Československé republiky patřil například Edvard Beneš, který zastával pozici ministra zahraničí a později se stal prezidentem. Dalšími významnými osobnostmi byli například Antonín Švehla, František Udržal, Jan Černý, Alois Rašín.

Na slovenské straně byl prvním předsedou slovenské vlády Milan Hodža, který byl slovenským politikem a publicistou a sehrál klíčovou roli při prosazování samostatného Slovenska v rámci Československa. Mezi další významné slovenské politiky prvních let republiky patřili například Vavro Šrobár, Andrej Hlinka a další.

Forma zřízení

Nově vzniklý Československý stát vznikl jako demokratická republika. Jeho základním zákonem byla Ústava Československé republiky, která byla přijata v roce 1920. Tato ústava stanovila, že Československo je parlamentní demokracií s prezidentským systémem vlády. To znamenalo, že prezident měl významné pravomoci, ale výkonná moc byla svěřena vládě, kterou jmenoval prezident na návrh předsedy vlády.

Zákonodárnou moc měl dvoukomorový parlament, který se skládal z Poslanecké sněmovny a Senátu. Poslanecká sněmovna byla volena na čtyři roky a Senát na osm let. Kromě toho ústava zaručovala občanské svobody, jako je svoboda projevu, svoboda shromažďování a svoboda tisku.

Test

https://forms.gle/Zj1QRarmcVDxpFF37